Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rodina Pošíků v Konárovicích

Pošíci jsou předci mé babičky Jaroslavy Zikmundové za svobodna Pošíkové. Ona sama se narodila až v Potěhách u Čáslavi, ale její tatínek pocházel ze Třech Dvorů u Kolína, kam se jeho tatínek, můj prapraděda, přiženil z konárovického Jelena (více viz rodokmen). Jenže v zápisech ze začátku 19. století jsem se zasekla. Na rozdíl od začátku 18. století se v jeho konci a na začátku dalšího s Pošíky v Konárovcicíh roztrhl pytel. A aby toho nebylo málo všechny rodiny se ustálily na shodných křestních jménech. Hledala jsem datum narození jistého Václava Pošíka a bohužel mi z matrik vypadli hned čtyři přibližně stejně staří adepti. Tak mě má bezmoc rozčilovala, že jsem se rozhodla na to jít obráceně. Zaměřila jsem se na rodinu Pošíkových v Konárovicích od začátku. Musím říct, že jsem toho kolikrát litovala, ale jednou jsem se zařekla, že toho správného Václava najdu, až jsem ho našla. Jenže stejně se mi nechtělo tuto rodinu opustit a tak jsem pokračovala a pokračovala, až je asi na čase, něco z toho bádání zveřejnit.

V Tůmových pamětech osad na Kolínsku z roku 1915 je uvedeno, že roku 1661prodává pan Humprecht Račín z Račína zpustlý statek Konárovice za 4 800zl. rytíři Adamovi Jaroslavu Šofmanovi z Hemrles. 

Pan Adam Jaroslav Šofman z Hemrles pocházel z rodiny původně německé, jež v 16. století přišla do Čech a držela statky v Plzeňsku a Klatovsku, a tu se úplně počeštila. R. 1618-20 byl mezi stavy odpořilými, 1620 byl od generála Marradasa při vzdání Sušice pardonován: roku 1622 byl sice odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statku, ale uchýlil se za hranice a teprve roku 1639 se Švédy se vrátil. Ale v Sušici byl r. 1641 jat od císařských, uvězněn, ale brzy a potom sloužil jako plukovník při císařské jízdě; 1654 držel kmetci dvůr v Pískové Lhotě a potom držel s manželkou svou Johannou Polyxenou z Nemyšle statek Zbyslav u Čáslavě, načež koupil 1657 statek Hlízov a roku 1661 spustlé Konárovice. Byl též v povinnosti hejtmana kraje Čáslavského. Jakožto dobrý Čech ve všech aktech veřejných užíval jazyka českého a potomci jeho zastávali rodnému jazyku svému příchylni až do vymření svého roku 1749. Pan Šofman byl šlechtic zámožný; oblíbiv si Konárovice, vystavěl tam pěkný zámek, obnovil všecky hospodářské budovy a pivovar, a ves Konárovice ponenáhlu osazoval poddaným lidem hlízovským. Obnoviv přívoz u Soušku, aby měl rychlejší spojení Konárovic s protějším Hlízovem, snášel mnohý odpor od magistrátu kolínského: ale zůstával nepovolným. Roku 1663 umřela panu Šofmanovi manželka, a ježto mu nezůstavila dítek, pamatoval na syny schudlého bratra svého Václava Markvarta a sice Jana Fridricha, Jiřího Bohuslava, Jana Krištofa i Alexandra Mikuláše Šofmany z Hemrles na Čachrově a Březí u Klatov. Proto učinil po císařském svolení ze dne 2. dubna 1664 ze statků svých Konárovic a Hlízova rodinný fideikommiss, tak aby po jeho smrti toho užívali společně nejstarší dva z uvedených, a kdyby jeden neb druhý bezdětek zemřel, měl nastoupiti třetí a pak čtvrtý. Potom pan Šofman prodav statek Zbyslavský, jenž po manželce sdědil, r. 1666 koupil od hraběte Lamberta z Lamboy za 7650 zl. Blízký statek Veltruby. Dne 25. ledna 1669 předvídaje blízké úmrtí své, pořídil poslední svou vůli. Vše své stříbro dle inventáře přivtělil k fideikommissu Konárovsko-Hlízovskému. Třetímu bratrovci svému Janu Krištofu Šofmanovi odkázal svůj dům v Praze v ulici Květné a 2500 zl., mladšímu bratru jeho Alexandrovi 300 zl., šesti jiným přátelům 10 760 zl. Své dědice fideikommissu zavázal, aby novému klášteru kapucínů v Kolíně (založen byl roku 1664) dávali hojnou almužnu pro odplatu Boží; v kostele ve Zbyslavi, jemuž odkázal 600 zl., založil kromě toho fundaci 30 zl. Ročního platu, tak aby farář co rok za něho sloužil slavné rekviem. K pohřbu svému určil 200 zl. Na zádušní mše, chudým do špitálu dal 50 zl., českým literátům v Hoře rovněž 50 zl. Konečně nařídil, aby vystaven byl nový kostel v Konárovicích a při něm nový špitál. (Ib. 264. A 30.),“ to uvádí Tůma ve svých pamětech, více naleznete na Blančiných stránkách.

Pro mě je však příchod Šofmanů do Konárovic nejpodstatnější. Nejen proto, že se příjmení Pošík do té doby v této vsi v žádných pramenech neuvádí, ale možná i proto, že rytíř Adam Jaroslav Šofman přišel z panství na Klatovsku a Plzeňsku a jediné příjmení Pošík, které je uvedeno V Generálním rejstříku Berní Ruli z roku 1654 patří Janu Pošíkovi v Berní rule Plzeňského kraje (list III, díl 786 a 798) v obci Dlažov stejnojmenného panství v soudním okrese Kdyně jako pohořelému.

V Berní rule zpracované I. Čadkovou a M. Zahradníkovou je přímo uvedeno: Díl statku Dlažova panu Adamovi Sedleckýmu přináležící 23, ves Dlažov okr. Klatovy: Zahradníci pohořelí – Jan Rošík, pohořelý s 1kravkou a 1 sviní. Bohužel majitelem panství a vsi Dlažov byl v roce 1651 pan Fridrich Ferdinand Koc z Dobrše a ten při Soupisu poddaných dle víry uvádí jen křestní jména, všechna katolického vyznání, v obci Dlažov není žádný Jan uveden a o příjmeních se lze jen těžko dohadovat. Bohužel se přepis příjmení v rejstříku a v rule liší, jednou je uveden Pošík a jednou Rošík. Snad je to přílišná troufalost spekulovat o tom, zda Adam Sedlecký a Adam Jaroslav Šofman z Hemrles mohou být tatáž osoba či v příbuzenském vztahu, a ještě troufalejší je předpoklad, že po 30. leté válce Jan Pošík z pohořelého gruntu zběhl a posléze následoval svého pána. Kdo ví, třeba se mi podaří zjistit víc a třeba taky ne.

Dále je v Pamětech uvedeno: „Roku 1713, podal Konárovský správce Václav Rudolf Kunvaldský správě následující kataster statku Konárovského. Při zámku v Konárovicích byl poplužní dvůr, k němuž se drželo v 16 kusích 124 korců rolí dobrých, 290 korců rolí prostředních, 50 korců rolí špatných, úhrnem tedy 464 korců rolí, jež ale prý mají půdu ostrou pískovou, v níž za sucha vše vyhoří, za mokra však zmočálovatí; dále 5 luk na 24 vozy sena a 9 vozů otavy, leč prý ty louky bývají do roka 3-4kráte od Labe zatopeny, a otava prý zřídka bývá. Potom se tu uvádí chmelnice pod 1 1/ 2 korce, zahrada panská pod 12 korců a vinice pod 10 korců, lesa v ploše 2000 provazců (666 2/ 2 korců), v tom lese dva rybníky na 10 kop násady kapří, za lesem mlýn o jednom složení na nestálé vodě, tak že v něm sotva třikrát za rok mlíti lze. Ve vsi Konárovicích byli čtyři osedlí potažníci, Matěj Buldra, Martin Pacovský, Václav Řehák a Matěj Jančárek, již drželi po 27-32 korcích rolí a luk na 5 1/ 2-7 vozů sena. Dále zde bylo 7 chalupníků, Jan Štolba, Václav Štolba, Martin Kudrna, Samuel Řezníček, Krištof Bída, Jiří Jeřábek, Jan Novotný, kteří drželi 6-15 korců rolí a luk na 2-3 vozy sena, a domkář Jakub Šoudra, který užíval louky na dva vozy sena. Úhrnem drželi poddaní konárovští 175 1/ 4 korce rolí, luk na 47 1/ 2 vozů sena a stěpnic pod 13 1/ 2 korce. Od vrchnosti k tomu najali 42 1/ 2 korce rolí. Celkem chovali 26 koní, vola, 22 krav kromě 7 krav nájemných, 13 jalovat, 8 ovec a 9 prasat. Na Hlízovském statku drželo se k panskému dvoru 383 korců rolí, 7 luk na 69 dvouspřežných vozů sena a 31 1/ 2 vozů otavy, zahrad pod 8 3/ 4 korců, a ve vsi Hlízově bylo 6 potažníků a 14 chalupníků a ti sdělávali 395 korců rolí; kromě toho drželi 104 korce rolí zarostlých, luk na 58 vozů sena a 20 vozů otavy.“

To znamená v době sepsání Tereziánského katastru v roce 1713 se v Konárovicích žádný Pošík ještě nevyskytoval. První zpráva o Pošíkovi v Konárovic pochází z matriky narozených k roku 1719, kdy se jistému Jiřímu Pošíkovi a jeho ženě Kateřině narodil syn Václav. Jako povolání je uvedeno latinsky rusticus. Vzhledem k tomu, že v té době farář striktně rozlišoval zápis rusticus od zápisu gasarius (resp. casarius), předpokládám, že rusticus znamenalo selský a nikoli jen venkovský, vzhledem k tomu, že casarius byl výraz pro chalupnický. (sedlák – colonus, rusticellus; chalupa – casa) Zkusila jsem tedy vycházet z informace v Pamětech, že Šofmanové osadili zpustlé Konárovice obyvatelstvem z Hlízova. A opravdu jsem v hlízovských matrikách narozených i zemřelých našla Pošíky, dokonce i v současnosti jeden Pošík v Hlízově žije. Zatím ale nebyl čas dále po této stopě pátrat, takže má teorie není ještě potvrzena. Nicméně se podle matrik narozených nejspíš nedá zjistit, kdy Jiří Pošík se ženou Kateřinou do Konárovic přišel. První konárovická matrika narozených, oddaných i zemřelých začíná rokem 1688, ale zápisy v ní končí rokem 1691, kdy v Konárovicích nebyl žádný farář, dále se v ní vyskytují nahodilé zápisy z let 1707, 1712, 1714 a 1715. Souvisle potom bylo v zápisech pokračováno až od roku 1718. Chybějící období by se mělo objevit v matrikách kolínských, ale podle indexů k nim vím, že se v tomto období žádný Pošík v Konárovicích neobjevil.

Rodina Jiřího Pošíka, prvního z rodu v Konárovicích

Jiří Pošík měl s Kateřinou v Konárovcicích čtyři syny a jednu dceru (Václav *4.8. 1719, Josef *.1.3. 1722, Karel *10.1. 1727, Jan *18.7. 1729, Kateřina *19.9. 1732). V roce 1736 se mu 14.9. narodila dcera Anna, ale jako její matka je uvedena Elisabetha. Z pozdějších zápisů vyplývá, že si Jiří Pošík přivedl ještě další dvě děti. Dne 27.10. 1737 provdal dceru Elisabethu Jakubovi Růže ze Sulovic. A roku 1764 se žení Jakub, syn Jiřího Pošíka s vdovou Elisabethou Štočkovou. Podle údaje o úmrtí se Jakub mohl narodit někdy okolo roku 1716.

Ještě si neodpustím malinkatou poznámku o dalších dvou Pošících v Konárovicích, kteří jsou tak trochu záhadou. Dne 27.9. 1726 se žení jistý Matias Pošík, syn Václava Pošíka, s jistou Elisabethou Bukačovou, vdovou po Jiřím Bukačovi. Tentýž Mathias umírá 12. 6. 1734 údajně ve věku 50 let. Tím informace o této rodině končí. Druhým zjevením byla Justýna Pošíková, počestná vdova po Janu Pošíkovi, chalupníku hlízovském, poddaná klášteru panny, která se 5.2. 1752 v Konárovicích provdala za vdovce Václava Honzáka.

Až na zemřelou dceru Kateřinu, založily všechny děti Jiřího Pošíka rodiny a z dostupných zápisů by se dalo říct, že se jim celkem dařilo. Druhá dcera Anna se provdala za Karla Nováka, syna Jiřího Nováka z Veletova.

Rodina Václava Pošíka z Jelena č. 58

Ze synů se první oženil Václav, roku 1742 si vzal Kateřinu, dceru Jana Kasmotla. Toto příjmení se v Konárovcicích objevovalo na začátku 18. století, snad švagrová, Dorota Kasmotlová, dělala komornou na zámku. Václav měl pouze dva syny Václava Josefa a Mateje Josefa. První Václav nejspíš ještě v témže roce zemřel. Matěj Josef, později už jen jako Josef se nejdříve roku 1771 oženil Alžbětou Ryšavou, se kterou měl 3 děti. V té době se objevuje hned několik čísel domů: Konárovice 49, Jelen 48, Jelen 58. Na Jeleni č. 58 se roku 1781 žení s druhou ženou Annou Linhartovou, se kterou měl 5 dětí. Umírá roku 1808 v Konárovicích č. 67 na hlavničku ve věku 63 let. Po Josefovi zůstaly tři dcery: Lidmila, která se provdala za Josefa Novotného a žila s ním na Jelenu č. 75 a později v Konárovicích č. 67. V Konárovicích č. 68 žila druhá dcera Eva, provdaná za Tomáše Mrňáka, vysloužilého vojáka a po něm za Jiřího Marka. Poslední dcera Kateřina dělala podruhyni v Konárovicích č. 12 a měla tři nemanželské syny, ač ten první dostal příjmení po otci – Heřmánek.

Rodina Josefa Pošíka sedláka z Konárovic č. 41

Josef se ženil jako druhý a všechno nasvědčuje tomu, že zdědil selský statek po otci Jiřím, protože jako u jediného ze synů je jako povolání uvedeno sedlák. V roce 1750 se oženil s Marií Magdalenou, dcerou Josefa Šetlíka a Alžběty roz. Linhartové. Jeho žena stejně jako její rodiče nebyla poddaná ale svobodná. Lze velmi snadno předpokládat že Josef Šetlík byl předek šenkýřů z Labutě, tomu by nasvědčoval i fakt, že se jeho dcera provdala za budoucího sedláka. Měli spolu osm dětí: Václava Jiřího, Josefa Jana, Františka Josefa * 1754, Jana Jiřího *1756, Josefa Vojtěcha, Annu Alžbětu, Kateřinu a Barboru.

Třetí syn František se v roce 1776 oženil s Marií Magdalenou Štolbovou, vdovou po Karlovi Žítkovi z Jelena č. 46, kam se za ní František přistěhoval. Společně pak měli sedm dětí: Františka, Kateřinu, Annu, Josefa, Václava, opět Františka a Alžbětu. František zemřel v domě svého syna Václava na Jeleně č. 72 v roce 1815, jako příčina úmrtí je uveden rak. Jeho žena Magdalena ho po třech letech na stejnou nemoc následovala.

Františkova sestra Anna se provdala za jeho švagra, bratra Magdaleny Štolbové Josefa (otcem byl Martin Štolba). Brzo ovšem ovdověla a provdala se znovu, tentokráte za kováře Jana Šťastného z Konárovic.

Její mladší sestra Kateřina se provdala za konárovického chalupníka Josefa Švugra a nejmladší Barbora za Františka Dere, se kterým pak žila v Konárovicích č. 42.

Otcovský selský grunt č. 41 zdědil po Josefovi Jan Jiří, který se roku 1772 oženil s Alžbětou, dcerou Václava Zmátla a Anny Vokolkové z Veletova. Spolu měli čtyři syny a tři dcery. První František se stačil oženit s Annou Kratochvílovou, se kterou měl snad jen jednu dceru, a ve svých 22 letech zemřel. Mladší Jan se stejně jako otec stal sedlákem, nicméně je uváděn v Konárovicích č. 4 a později 43, bohužel zatím se mi nepodařilo zjistit, zda se jedná o tentýž grunt. Poprvé se oženil s Barborou Špačkovou a druhou ženou se mu stala Barbora Myškovská. Předposlední ze synů Václav byl na vojně a až jako vysloužilec se roku 1822 oženil s Kateřinou Mazačovou z Konárovic č. 49. Měli spolu devět dcer včetně dvou nemanželských, ke kterým se Václav přihlásil a jednoho syn, který ještě v dětském věku zemřel. Zajímavé je, že si tři z jeho dcer vzaly příklad z matky a stejně jako ona si pořídily několik nemanželských dětí ještě před tím, než se vdaly a vedly rodinný život. 

Rodina Karla Pošíka Konárovice č. 40 později č. 3

Syn Jiřího Pošíka Karel se v roce 1750 oženil s vdovou po Petru Vokolkovi, Kateřinou z Veletova. Tři měsíce po svatbě se jim narodila dcera, bohužel obě dvě po porodu zemřely. O dva roky později se opět oženil a opět s vdovou po Karlu Kropáčkovi Dorotou a opět se přestěhoval do Konárovic. Vypadá to, že spolu neměli žádné děti a v záznamech se po něm slehla zem. Až roku 1782 se v pětapadesáti letech opět žení, tentokráte s omnoho mladší  Barborou Žítkovou, se kterou měl hned 6 dětí. Umírá roku 1800 v Konárovicích č. 40 a jako příčina úmrtí je uvedena sešlost věkem. Tři z jeho dcer se vdaly a syn Josef byl společně s manželkou Anno Světničkovou baráčníkem v č. 3.

Rodina Jana Pošíka z Konárovic č. 15

Nejmladší syn Jiřího Pošíka Jan * 1729 se poprvé oženil v roce 1751. Podobně jako bratr Karel si bral vdovu, předpokládám, že vzhledem k tomu, že grunt zdědil Josef, potřebovali oba bratři někde bydlet a něčím se živit. Jan se tedy oženil s Rozálií, vdovou po Karlovi Kudrnovi, která mu porodila čtyři děti. Po osmnácti letech zemřela a Jan se  necelé tři měsíce po pohřbu opět žení, je mu padesát let a bere si svobodnou Magdalenu, dceru Kryštofa Novotného z Konárovic. Společně žijí v čísle 15, kde spolu mají čtyři děti. I Magdalena po 7 letech umírá a Jan, skoro šedesátník, se opět žení se svobodnou dívkou, tentokráte s Annou Schongerovou. Ta mu po dvou letech povila syna a po porodu zemřela. A Jan se už do čtvrtice žení, tentokráte s Kateřinou Macháčkovou z Lošan, která byla o 25 let mladší. Spolu měli pět děti. Jan žil v čísle 15 a kromě chalupníka u něho bývá uváděno, že byl tkalcem. Zemřel v domě č. 15 v roce 1802 na koliku. Jan měl 4 ženy a 14 dětí, vypadá to, že měl neskutečný elán. Jeho neustálé sňatky mohly být zapříčiněny dětmi, které ještě byly malé, a ke kterým Jan potřeboval matku, ale na druhou stranu to vypadá, že se mu do ženění chtělo. Kdo ví, nebýt třeba koliky, ještě by nějaký ten čas setrval, nicméně se zařadil mezi své bratry, kteří se všichni dožili na tu dobu vysokého věku, přes sedmdesát let.  Zatím se mi podařilo nalézt pouze jeden sňatek Janova dítěte, a to Anny  z posledního manželství, která se provdala za hajného v Konárovicích č. 32 Antonína Osvalda.

Rodina Jakuba Pošíka z Labutě č. 54 později č. 34 

Posledního syna Jiřího Pošíka jsem si nechala na konec zcela záměrně. Není to jen proto, že nevím, kdy se narodil, ale spíše proto že je typickým představitelem vůle a touhy něčeho dosáhnout, ač mu okolnosti příliš nepřejí. Těžko víc spekulovat, jak moc musel osudu pomoci, to už mi nikdo nezodpoví. Ale připomíná mi vyprávění o mém pradědečkovi Jaroslavu Pošíkovi, který se již narodil ve Třech Dvorech a pocházel z větve Josefa Pošíka. Ale i on měl nezměrnou vůli něčeho dosáhnout, ač byl vyučen jen dýmkařem, podařilo se mu stát hradlařem na dráze, být pod penzí, svou železnou vůlí se naučil německy a později francouzsky a stejné nároky měl i na své okolí.

Jakub se ženil jako poslední z bratrů, ač byl zřejmě nejstarší. Stejně jako nejmladší bratři se v roce 1764 oženil s vdovou po Janu Štočkovi, Elisabethou. Tak se Jakub ocitl na Labuti, nejdříve je uváděno č. 4, později č. 54. Spolu s první ženou měl pět dcer, na tom by nebylo nic divného až potud, že na rozdíl od svých bratrů se nejspíš programově nespokojil s obyčejnými kmotry pro své dcery. Zatím se mi nepodařilo zjistit, jak významné postavení zastával bývalý Elisabethin manžel, ale je možné, že i to mělo vliv. Od začátku je mezi kmotry uváděn Jan Hlaváček, panský lovčí, či myslivec a jeho dcera Anna, František Horáček a jeho žena Terezie, hospodští, Jiří Novák, sedlák z Velebova. Největší milosti se Jakubovi nejspíš dostalo při narození dcery v roce 1773, která byla pokřtěna Magdalena Josefa Terezie. Ta měla za kmotru komornou její milosti hraběnky de Quasco Annu Marii Schtokin, za jejímž německým příjmením se nejspíš skrývá Štočková (stejně jako Jakubova žena), a Pana Jiřího Matrona, komorníka jeho excelence.

V roce 1778 zemřela Jakubova žena a necelé dva měsíce na to, se Jakub znovu žení. Bere si Annu Dere (někdy uváděno Therer či Dörre) dceru Josefa Dere, vinaře z Konárovic č. 27. Anna byla o dobrých 30 let mladší, ale vypadá to, že co se ambicióznosti týče, v mnohém se Jakubovi podobala. Měli spolu osm dětí a hned při narození první dcery je u Jakuba uvedeno, že je panským šafářem. Na Labuti býval panský dvůr, stejně jako jeden býval v Konárovicích a vypadá to, že se Jakubovi podařilo korunovat předešlou snahu, a stal se z chalupníka panským správcem či šafářem dvorce na Labuti. Byl jím nejspíš celých osm let, posléze už je titulován jen jako panský chalupník, aby z něj ke konci života byl opět jen chalupník. I nadále mu za kmotry k dětem chodí, lovčí Hlaváček, začal se objevovat hospodský Špinka, ale již nikdy nepřišli ze zámku.

Další zajímavou zmínkou je fakt, že Anna rozená Dere nejspíš nemluvila česky, ale jen německy. Už samo příjmení zní cize a dlouho trvalo než se ustálila podoba Dere, ale k této myšlence měl  přivedla listina, kterou přechází chalupa č. 34 na Labuti po zemřelém manželu Jakubovi na vdovu Annu. Tento dokument je psaný německy. Obdobné další dokumenty jsou psané česky, pokud nebyly psány pro cizince.

Hned dva roky po uzavření sňatku s Annou Jakub provdává dceru z prvního manželství Marii Annu za Vojtěcha Civína, krejčího ze Třech Dvor č. 10. Těžko říci na kolik to byla zajímavá partie, ale Marii Anně nebylo ještě ani 15 let, Vojtěch  byl o 10 let starší. První dítě měli až po dvou letech manželství a dva roky po narození druhého dítěte Marie Anna umírá. Podobný osud čekal i druhou zbývající dceru z prvního manželství Annu. Ta se v roce 1784 provdala za Josefa Skokana z Kolína, tedy měšťana. V zápisu o sňatku je uvedeno, že ženichovi je 23 let a nevěstě 17, ale ve skutečnosti bylo Anně teprve 14 let, odešla se svým mužem do Kolína, kde se mi ztratila.

Jakub Pošík zemřel v roce 1800 v č. 54, v zápisu je uvedeno, že mu bylo 84 let a zemřel na otok. I kdyby údaj o věku nebyl úplně přesný, tak jako v předchozích případech, chtěl tím zapisovatel minimálně vyjádřit opravdové stáří. Víceméně se již nedožil sňatků dětí z manželství s Annou. Anna Jakuba přežila jen o osm let, zemřela v domě svého syna Františka na Labuti č. 34 ve věku 50 let na vodnatelnost.

Již se nedočkala sňatku nejstaršího syna Františka a nebo právě proto se nedočkala onoho sňatku, který se konal necelé dva měsíce po jejím úmrtí. František si vzal Terezii, dceru Jana Švugra z Konárovic č. 9. Až do roku 1827, kdy František v relativně mladém věku zemřel, tedy během 20 let, měli spolu s Terezií jedenáct dětí. Bohužel smutnou bilancí je, že pouze tři z těchto dětí se dožily dospělosti. Je nasnadě použít onu frázi, že úmrtnost novorozeňat a malých dětí byla v té době enormní, ale musím říci, že v porovnání s ostatními rodinami v Konárovicích, na tom byla rodina Františka Pošíka z Labuti nejhůře.

Další děti Jakuba Pošíka uzavíraly sňatky až později. Dcera Barbora se v roce 1810 vdala za koláře Františka Kalvu z Konárovic č. 22. Syn Václav se v roce 1818 oženil s dcerou sedláka Pavla Pacovského Alžbětou. Syn Jan se ve svých 46 jako patroinvalid oženil s Apolenou Komárkovou a žil v Konárovicích č. 6.

A to je ve zkratce konec příběhu posledního z nejstarších Pošíků v Konárovicích.

                                                                                                        Kristina

                                                                                                          ZPĚT